Pstruhařovo znovuzrození - radost i smutek
Se pstruhařinou jsem začal hned prvním rokem, kdy jsem mohl mít pstruhovou povolenku, neboť pro mého otce v podstatě jiná rybařina, než ta na pstruhových vodách, neexistuje. Samozřejmě jsem byl ze začátku stoprocentní nemehlo, co si nesáhlo na rybu téměř celou sezónu, ale trpělivost mého táty a má upřímná leč místy groteskní snaha mi nakonec dovolila, potěšit se i pělnými úlovky. Nicméně člověk roste, hormony s ním cvičí a nedej bože si pak může říct, že ho vlastně víc baví muzika a že na koncertech jsou aspoň krásná, úsporně oděná a hudbou rozdováděná děvčata, přičemž se jim borec s baskytarou zdá být z nepochopitelných důvodů dobrou partií. Takže nakonec zvítězila hudba a pak přišla vysoká škola v jiném městě, což moji rybářskou kariéru poslalo definitivně k ledu.
Každý příběh ale pokračuje i ve chvílích, kdy si to možná ani neuvědomujeme. Jednoho krásného dne jsem pochopil, že mi prostě něco chybí. Až příliš často jsem utíkal z města pryč jen z toho důvodu, abych zase chvíli slyšel šumění lesů, zpěv ptáků ve městě se nevyskytujících, zurčení průzračného potoku a hlavně abych se mohl z hluboka nadechnout a v klidu přemýšlet o drobných i větších výhrách a prohrách, co nám život přináší. Jinými slovy jsem zase chtěl vypadnout a zapomenout. Ještě ten den jsem si koupil povolenku, protože členem ČRS jsem byl celou dobu.
Můj druhý začátek byl o hodně rozvážnější a vlastně i úspěšnější, neboť jsem zbrklost náctiletého vyměnil za rozhled pardála v nejlepších letech a touhu přinést mamině pstruha k večeři vystřídala čistá radost pobytu u vody, přírody, počasí a vlastně všeho, co mi ve městě tak chybělo. Dřívější vycházky, kdy jsem byl bez záběru třeba celý den vystřídala pstruhová selanka, kdy po hodině bez záběru již přemýšlím, že dělám něco velice špatně (a většinou to tak bývá). Ale nezměnil jsem se jen já a můj přístup k rybařině. Změnily se i potoky a říčky, na kterých chytám. Mohl bych dlouhosáhle lamentovat nad tím, jak to bylo před patnácti lety jiné a lepší, ale pramálo by to znamenalo. Lidé totiž zůstali stejní a se všemi možnými strašáky za zády jsou možná i horší než tenkrát. Co tím myslím, vysvětlím na několika příkladech.
První příklad je poměrně nedávný. Na jedné pstruhové říčce jsem zažil krásnou i smutnou vláčku zároveň. Krásná byla přírodou, počasím a neskutečným počtem ryb, které braly téměř na každé podařené nahození rotačky do proudu za kameny. Já byl v sedmém nebi, než mě tři "kolegové" vrátili zpátky na zem. Ten důvod, proč ryby braly v tak hojném počtu je ten, že byly nejspíš před pár dny vysazeny, neboť jinak si nedokážu vysvětlit jejich četnost a chuť útočit na třpytku. Také stojí za zmínku, že největší pstruzi měli sotva 26 cm a to by je člověk musel ještě mírně natahovat. Za vycházku jsem potkal dva rybáře. První přede mnou doslova utekl (ne, nejsem monstrum ani přízrak), takže se můžu jen domnívat, proč to udělal. Druhého jsem potkal zrovna ve chvíli, kdy zabíje pátého sotva mírového pstruha a ještě se mi tím chlubil. K vodě nechodím kvůli konfliktům, ale tu chvílimi prostě ruplo v bedně a chlapíka jsem vyprovodil až k autu. Jen je škoda, že ti policajti se na mě vykašlali. Každopádně jsem se nenechal zcela znechutit a začal jsem chytat dál. Po další hodince přijdu k velké tůni a tišině, kde jsem očekával minimálně lochnesku, ale z omylu mě vyvedl místní rybář bobkař. Nejdříve jsem si ho nevšiml, ale když začal hulákat, ať tam nevláčím, že tam má nahozeno, nešlo to ignorovat. Tak jsem aspoň za ním zašel na kus řeči. A představte si, že ten "dobrák" tam na pstruhové vodě chytal kapry! na rousnici!, ale kapra prý nechytil, tak je rád aspoň za ty potočáky (tentokráte tři vysazenci opět kolem 25 cm!!!). Poté jsem mu s klidem vysvětlil, že na pstruhovce nemá s žížalou co chytat, což jsem podpořil argumentem, že jestli nechce vysklít úsměv, měl by mi zmizet z očí.
Především bych chtěl říct, že nemám nic proti tomu, když si někdo vezme od vody mírovou rybu v množství stanoveném řádem a chycenou předepsaným způsobem, neboť lov jen pro zábavu mi připadá trochu jako zvrhlost, kterou nejde dost dobře obhájit. Z takových lidí, které jsem tenkrát potkal mi je ale smutno. Nemůžeme si stěžovat, že v potocích nic není, když mezi sebou trpíme takové chování. Nemůžeme v věčně nadávat na svaz, protože tady ryby byly ve skvělé kondici a v hojné míře. Můžeme pouze vykořenit tyto zmetky z našich řad. Chápu, že situace mnohých je bezútěšná,zvláštěpak v poslední době, kdy je "krize" a musí se šetřit nebo si jen možná neoliberální korporativistický prasostát chce vzít ještě více z naší svobody a energie. Každopádně to nikoho neopravňuje k takovému chování.
Chovejme se tedy, prosím, jako dobří hospodáři. Nepleňme si vody sežráním všeho mírového, co nám přijde do pracek. Nezapomínejme, že mnohem raději budeme chodit k vodě, kde ryby jsou. A nezapomínejme, že každý musí začít se změnou přístupu sám u sebe!!!
Petrův zdar, oči na stopkách a rukávy vyhrnuté!
Ondra
Komentář ke článku (12)